prosince 2012 | MUSIC COLLECTOR

pondělí 31. prosince 2012

MUSIC COLLECTOR AWARDS 2012

Když se vždy ohlídnu za uplynulým rokem, nějak si nemůžu ze začátku vždy vzpomenout na dobré kapely, které mě zaujaly a považuju ho za slabší ročník. Po chvíli si ale rozpomenu na skvělé Maccabees, Big Pink nebo Miike Snow a hned si zase říkám, že to vlastně tak špatné nebylo. Jen se moc neobjevovali skupiny, do kterých bych se vyloženě zamilovala a jela na ně třeba i do zahraničí. To byly jen Big Pink a Awolnation, z nichž ty druhé jsem opravdu viděla. Big Pink stále zůstávají v mém wishlistu. Také by se sem možná už dali zařadit i Foals, kteří nedávno vydali první singl z nové desky a já už teď cítím, že se do nich čím dál víc zamilovávám a asi pujdu na jejich gig v Londýně (no teda asi určitě). Ale radši je zařadím až do roku 2013, ve kterém vydají album. Každopádně je to skupina, která teď u mě vede na plné čáře. Po tom, jako vždy slabším podzimu, kdy nikdo nepřišel s ničím oslnivým. Rok 2013 už ale vypadá slibněji, chystá se album Nica Cavea, Depeche Mode nebo Horrors.

NOMINACE:

ZPĚVÁK ROKU:

Plan B

James Blake

Gotye

ZPĚVAČKA ROKU:

Grimes

Lana Del Rey

SKUPINA ROKU:

Awolnation

Maccabees

The Big Pink

Band of Skulls

Alt - J

ALBUM ROKU:

The Big Pink – Future This

Awolnation – Megalitic Symphony

The Maccabees – Given To The Wild

Lana Del Rey – Born To Die

SKLADBA ROKU:

The Big Pink – Give It Up

Awolnation – Sail

The Maccabees – Pelican

Bombay Bicycle Club – Shuffle

Electric Quest – This Head I Hold

Miike Snow – Paddling Out

(můj) KONCERT ROKU:

The Black Keys v londýnské O2

Awolnation na Jamrocku

Electronic Beats 2012 v Arše (především The Whitest Boy Alive)

Blur v Hyde Parku

Franz Ferdinand na Rock for People

VIDEOKLIP ROKU:

Miike Snow – Devil’s Work

The Maccabees – Pelican

Lana Del Rey – Video Games

OBJEV ROKU:

Lana Del Rey

Awolnation

Alt J

MUŽ ROKU:

Robbie Furze – The Big Pink

Aaron Bruno – Awolnation

Orlando Weeks – The Maccabees

PRŮŠVIH ROKU:

nic moc nové album The XX

bouřka na Rock For People

Lana Del Rey – zpěv na živo

NEJLEPŠÍ ALBUM ARTWORK:

The XX

The Maccabees

Band of Skulls

WINNERS:

ZPĚVÁK ROKU:

James Blake

Přinesl něco zcela nového. Minimalistická udba, kde si můžete vychutnat každý tón.

James Blake je něco jako The XX ale je jen jeden. Tady opravdu platí, že méně je někdy více.

ZPĚVAČKA ROKU:

Lana Del Rey

Asi se budete divit ale Lana Del Rey datummem vydání svého průlomového alba Born To Die spadá už do tohohle roku. Vyšlo totiž hned na jeho počátku a pro mě je to jedna z nejlepších zpěvaček za poslední dekádu.

SKUPINA ROKU:

Awolnation

Omlouvám se, protože jejcih album spadá do minulého roku, ale to jsem je ještě neznala. Prostě jim to musím dát, Awolnation jsou v mé hudbě opravdu velký mezník. Jeich debutové album je neuvěřitelně zábavné od začátku do konce, jsou originální tím, že mýchají hlava nehlava několik hudebních stylů a tak dále. J

Kdyby to mělo být spravedlivě, tak bych tuto cenu udělila návrátivším se Big Pink, kterým se letošní album taky hrozně povedlo.

ALBUM ROKU:

Awolnation – Megalitic Symphony

V podstatě bych k tomu řekla to samé jako k minulé kategorri. A Big Pink jsou hned za nimi.

SKLADBA ROKU:

The Big Pink – Give It Up

Tuhle písničku bych mohla slyšet pořád dokola, baví mě, bere si to nejlepší z osmdesátek, skvělý klip, hrozně chytlavá přitom celkem alternativní.

(můj) KONCERT ROKU:

Electronic Beats 2012 v Arše (především The Whitest Boy Alive)

Je to nerozhodně s Black Keys v Londýně, ale prostě Whitest Boy jsou vyloženě koncertní kapela. Hrozně příjemný koncert.

Čekala jsem že nejlepší koncert v životě budou Blur, ale bylo tam až moc lidí, na to abychom si to pořádně užili. Takže poučení : na tak obrovské koncerty nechodit.

VIDEOKLIP ROKU:

Miike Snow – Devil’s Work

To jak hlavní postava běží po prázdné pouštní silnici je záběr, který asi nikdy nevymažu z hlavy.

OBJEV ROKU:

Lana Del Rey

Pro mě by to byli zas Awol, ale Lana bude možná druhá Maddona. Jjejí songy jsou docela alternativní, přesto je hrajou v rádiích. Přijemné a chytlavé, všechny klipy dokonalé.

MUŽ ROKU:

Aaron Bruno – Awolnation

Musím k tomu něco dodávat? Ti co mě zanjí pochopí. Blonďatý pohledný surfař, inteligentní a se vkusem pro oblékání a taky skvěle skládá. Jen někdy moc řve :)

PRŮŠVIH ROKU:

bouřka na Rock For People

To že bouřka zrušila takové hvězdy jako Faith No More nebo Refused by mi ani nevadilo, protože jsem tam kvůli nim nejela. Ale že musela přijít zrovna při Naïve – mojí nejoblíbeněkší písničce od Kooks, to jí nikdy nezapomenu!

NEJLEPŠÍ ALBUM ARTWORK:

The XX

Miluju to jednoducjé X, mám i jejich tričko.

pondělí 17. prosince 2012

Foals se vracejí v nové a mnohem lepší formě !

Před dvěma roky jsem samozřejmě zaznamenala jejich průlomové druhé album Total Life Forever a singly jako Spanish Sahara. Všichni je chválili, ale na mě byly pořád moc unylý a pomalý.
Ale to se však, jak se podle prvních singlů zdá, právě s novou deskou změnilo. Už mne zaujal song jménem My Number, který hráli asi před měsícem v show Joolse Hollanda a pak jsem ještě někde slyšela nový singl Inhaler. Obě písně jsou víc do funky, víc taneční a hlavně mnohem víc sexy. Hodně mě baví a doufám, že takhle dobrá bude i celá deska, která má vyjít 11. února a ponese název Holy Fire.
Foals taky trochu změnili i vizuální styl, nosí bundičky s asijskými vzory, trika s ohrnutými rukávy a osmdesátkové vintage košile. :D

OBAL DESKY MĚ FASCINUJE, SNAD SI JI KVŮLI TOMU I KOUPÍM!

OBAL SINGLU INHALER A OPRAVDU JAPONSKÉ VLIVY

INHALER

Hrozně se mi líbí ten vysoký zpěv a zatím ta docela hluboká kytara, prostě to má šťávu. Mohli by přijet na Frequency festival ;-) do Čech už ani radši nedoufám

MY NUMBER
:D trochu jak z osmdesátkové diskotéky, ale je to sranda
"You don't have my number dum dum dum dum ....... We don't need each other dum dum dum dum......" :D prostě super

(Jo jinak to mě zaujalo ... maminka zpěváka Yannis Philippakis je židovka z Jižní Afriky a táta je Řek. Opravdu zajímavá kombinace, no sám vypadá docela zajímavě.)

neděle 16. prosince 2012

BLACK KEYS A MACCABEES V LONDÝNĚ – REPORT

Když jsem vybírala na který z mnoha londýnských koncertů koupit lístky, volba byla celkem jasná. Například teď před Vánoci je to tu opravdu nabité, v jednom týdnu tu například hrají Band of Skulls, The XX, Plan B ... všechno tohle by mě lákalo, ale prostě spojení dvou tak výborných kapel jako Black Keys a Maccabees a ještě k tomu v Londýnské O2 aréně! To se jsem prostě nemohla propásnout.

Bohužel lístky už byly vyprodané, takže jsem je musela koupit mnohem dráž přes Viagogo, ale za u cenu to stálo!

Na koncert jsme se vydaly společně se ségrou (ta ještě společně s mým tátou mě právě přijela v tomto období navštívit do Londýna).

Londýnská O2 aréna je ta obrovská bílá placka vypadající trochu jak mimozemská spaceship, která přistála na břehu Temže. Konají se tam ty největší hudební, sportovní a jiné akce. Nedávno k ní taky postavili lanovku (Emirates Cable Car), jež vede z druhého břehu přes řeku. Tak mě napadlo, že by bylo hodně cool dojet na koncert lanovkou! :D Pro Joss to možná nebyl nejpříjemnější zážitek na světě :D ale daly jsme to!. Už když jsem se blížili k O2 bylo vidět, že tahle hala nemá jen jedno využití. Venku se lidi točili na velkém řetízkáči, vedle bylo 3D kino, uvnitř kolem dokola desítky restaurací, bary, diskotéky, výstava o britské hudbě a mnoho dalších možností jak strávit čas. To není jako naše O2 aréna, tady to prostě žije, ikdyž zrovna žádný koncert není. Dokonce je teď nějaká akce, že můžete připoutaní vylézt na střechu O2 a kochat se výhledem na Londýn. :D ty už neví, co by pro ty lidi vymysleli.

No my jsme však horolezčit nechtěly a vydaly jsme se přímo ke vchodu F, kde už čekala docela fronta na otevření brány. V 18:30 pak začli pouštět lidi. Při příchodu do samotné koncertní haly, jsem nebyla tak ohromena, jak bych čekala. Je to velká hala, ale né zas tak obrovská, jak bych čekala a prostor na stání je snad menší než v pražské aréně. No každopádně to je lepší, protože se tu nemačká pak tolik lidí.

Ještě před najitím si místa jsme si ale samozřejmě chtěly odložit zimní kabáty, ale nikde nebyl nápis Cloackroom, po zeptání se staffu jsme zjistily, že tu opravdu žádná šatna není! To si dělají srandu? To tam budem skákat v kabátech! No nic, možná to mají kvůli nějakým bezpečnostím opatřením, ale nevím teda jakým.

Před sedmou jsme si šli sednout blízko podia, tak sedm metrů od plotu, zas tak blízko jsme být nepotřebovaly protože v obou skupinách nemáme žádného vyloženě idola (i když Orlando Weeks je docela fešák :D) Ostatní to taky moc nehrotili, seděli na zemi a povídali si. Proto mám ráda koncerty v Británii, nikdo se nikam moc necpe.

Já se sestrou jsme si třeba krátily čekání tím, že jsme navzájem hádaly kapely.

Pak ale odbila osmá hodina a tudíž přesně včas na scénu nastoupili The Maccabees, skupina kterou jsme nemusela při prvním albu, ale to jejich poslední považuju snad za album roku. Orlando tentokrát neměl malou padací čepičku, (kterou teď tady v Londýně všichni nosí), ale měl učesané vlasy dozadu, jak to teď nosívá. Hrály 45 minut a zahráli vše podstatné, nejvíc jsem si užila asi hit Can you give it, kde se lidi nejvíc zapojovali. Pak miluju Pelican, Child nebo Feel To Follow, ale přeci jen Maccabees jsou klidnější kapela, takže se na ně nedá tak skákat a podobně, ale i tak to byl příjemný koncert. I když jsem si myslela že to třeba na konci těhlech tří písní lidé víc rozjedou.

Pak se přestavovala stage a asi po půl hodině přišli konečně i chlapíci z Ohia!

Nejprve byly vidět jen jejich siluety jak přichází a až pak se objevili zpoza podia. Tenhle nápad se mi hrozně líbil a vůbec výtvarné řešení celého koncertu bylo výborné. Skvělé jednocuché projekce, třeba jen jedoucího auta nebo krajiny.. prostě videí, které se hodily k jejich songům. Nebo live záběry samotných Black Keys ale převedené do jen do černobílích linkek.

Black Keys zahráli 22 písní, asi tam bylo všechno co jsem chtěla. Lidi to rozeli víc než jsem čekala a skákali, dělali moshpity atd. Nejlepší live byly asi Dead And Gone, Gold On The Ceiling, Run Right Back, samozřejmě i Lonely Boy, ale to už byli lidi ke konci docela unavení.

Při Everlasting Light se dolů spustila velká disko koule a házela tisíce odlesků na celou aréna... krásná atmosféra!

Koncert Black Keys můžu zařadit mezi jedny z nejlepších koncertů, které jsem zažila i když jsem to vůbec nečekala. Nejsou ani moje nějaká nějaká zbožňovaná kapela. Vlastně mám od nich vyloženě ráda jen tak deset písní. Ale prostě úspěch koncertu minimálně z poloviny tvoří diváci a tady byli výborní. Nesnášim když já bych třeba skákala a křičela, ale lidi kolem mějen stojí a ani se nehnou, tady se hýbali ostošest a bylo na nich vidět, že si to chtějí taky pořádně užít.

Teď doufám ještě víc, že Black Keys vyhrají všechny své nominace na Grammy.

PLAYLIST MACCABEES: